Zajímavosti v obci

Areál fary čp. 1

Budova fary v Činěvsi stojí v mírném svahu na východní straně obce, zhruba severně od kostela. Vlastní budova fary, příčnou osou rovnoběžně s kostelem, zaujímá čelo areálu, obrácena k centru vsi. Ve dvoře fary stojí na východě sýpka a výše nad sýpkou stodola. Jižní stranu dvora uzavírají chlévy. Po pravé straně chlévů je vjezdová brána, po levé branka, kterou se přichází k farní budově. Budovy ze tří stran obklopuje zahrada, na východě a částečně na jihu ohrazená zdí.

Stavebně architektonická podoba dnešního areálu fary vznikla v několika stavebních etapách. Vlastní fara byla postavena v letech 1711-12, hospodářské budovy nejpozději kolem roku 1750. Fara se dochovala v původní hmotě, pozoruhodná je zejména barokní krovová konstrukce a strop s překlápěným záklopem. Druhou barokní etapu reprezentuje zejména špýchar s dochovanými články i tesařskými konstrukcemi v interiéru. Zatímco podobu fasád fary a i jejích interiérů změnily klasicistní úpravy, dochovaná podoba hospodářských budov je výsledkem zásadní modernizace na sklonku 70. let 19. století.

Činěveská fara je tedy pozoruhodným příkladem barokní fary, jejich proměn v následujících staletích i modernizace hospodářského příslušenství.

Zdroj: Činěves barokní, OSBN 978-80-87523-02-5, nakladateslství Jan Řehounek - Kaplanka, Nymburk, 2011.

Kostel sv. Václava v Činěvsi

Náhrobek Doroty Křinecké

V roce 1463 propůjčil český král Jiří z Poděbrad urozenému pánu Janu Křineckému z Ronova statek Dymokury. Některé historické prameny uvádějí, že manželka Jana Křineckého se jmenovala Eliška a byla sestrou krále Jiřího.

Rod Křineckých držel statek Dymokury více než sto let a svoje panství rozšířil do dalekého okolí. Jan Křinecký po sobě zanechal dva syny – Jiřího a Viktorina. Ti majetek drželi od roku 1487, oba pak zemřeli v roce 1510. Dědici, potomci Viktorina, dědili Rožďalovice, Dětenice a Dymokury tak, že druhorozený syn Šťastný vlastnil do roku 1542 Dymokury, Činěves a Rožďalovice. Jmenovaný byl i uznávanou státní autoritou, vykonával úřad hejtmana Hradeckého kraje.

V roce 1572 prodal Šťastný tvrz Dymokury s dvorem a ves Svídnici Jindřichu Seletickému ze Smojna. Zároveň pak koupil v Činěvsi další hospodářský dvůr od Vavřince Bartoňka (za 125 kop grošů českých), rok před tím od Václava Lučanského z Lužně (100 kop gr. č.). Tím jen Šťastný potvrdil svoji majetkovou převahu v Činěvsi. Už od 15. století vlastnili Křinečtí v obci největší díl. Šťastný měl za manželku Dorotu Křineckou z Valdštejna, rodový majetek pak dědili synové Viktorin a Jiří Volf. Šťastný zemřel v roce 1575, v roce 1580(9?) zemřela jeho žena Dorota a byla v Činěvsi uložena k věčnému spánku, jak dokládá dochovaný náhrobní kámen. Syn Viktorin se po nějakém čase rozhodl zděděný majetek v Činěvsi prodat a za tímto účelem jednal se zástupci královského komorního panství. Majetek, který spravovali, sousedil s jeho statky. Vyjednávaní nakonec dospělo až k roku 1586, kdy v sobotu po svaté Kateřině převzal císař Rudolf II. „trhem dokonavým“ veškerý majetek Křineckých v Činěvsi. Za částku 9 400 kop grošů míšeňských přešla drtivá část majetku v obci do císařských rukou a byla připojena ke komornímu panství Poděbrady.

Náhrobek Doroty Křinecké z Valdštejna byl původně umístěn blízko stanoviště místního kostel, zasvěceného sv. Václavu. Ten prošel demolicí v roce 1744 a k němu připojený hřbitov zrušili v roce 1749.

Od roku 1750 vzniká kolem nového kostela sv. Václava a přilehlého hřbitova ohradní zeď, do níž byl náhrobek vestavěn. Zde podléhal vlivům povětrnosti až do roku 2008. Tehdy ho obec Činěves nechala z ohradní zdi vyjmout a restaurovat. Odbornou práci na náhrobku prováděl Josef Červinka z Nymburka ve stodole fary, pracoval pod dohledem příslušného památkového ústavu. Po dokončení restaurátorských prací v roce 2009 byl náhrobek trvale umístěn v předsíni kostela sv. Václava. Na tomto stanovišti může být příležitostně přístupný veřejnosti a zároveň se zamezí působení povětrnostních vlivů na jeho pískovcovou hmotu.

Náhrobek je vytesán ze střednězrnného pískovce neznámého původu. Jeho spodní část je vyplněna reliéfem Dorotina rodového Valdštejnského erbu, který je umístěn v prostoru vymezeném dvěma sloupy a segmentovým obloukem.

Text náhrobku v horní části:

Letka Panie 1580(9?) umrze

la gest urozena pani pani

Dorota Krzinecka z Waldstei

na a na ctiniewsy tu strzedu

po swatem waclawie we dw

amecitma hodin a tuto gest

pochowana oczekawagicz budau

ciho w krista pana wzkrzisseni

Sepsáno kronikářem Františkem Sýkorou

Rybník Zásadník a retenční nádrž

Rybník Zásadník je obecní revír určený nejen pro rybáře, ale i širokou veřejnost.
Nachází se v katastrálním území obce Činěves a rozkládá se na ploše 62.516 m2.
U rybníku je veřejné tábořiště s možností ubytování v chatkách. V těsném sousedství Zásadníka se nachází retenční nádrž o rozloze 8.488 m2, která slouží k zadržení vody z jarního tání sněhu a k akumulaci dešťových srážek z přívalových dešťů.

Historie rybníku Zásadník

K majetkovému sloučení Činěvse došlo v roce 1586, kdy královská komora koupila zdejší majetek rodiny Křineckých z Ronova a připojila ho ke své poděbradské části. V úředním odhadu majetku Křineckých nalézáme i názvy rybníků k Činěvsi náležejících. Jsou to Čižík, Násadník a lesní Šarhánky. Kdy přesně rybník Násadník změnil jméno na Zásadník nevíme.
V 16. století se v obci pohybovali prokazatelně stavebníci rybníků (rybníkáři). Důkaz o tom nalezneme v aktech nymburských soudních knih. Stejné století nám vyhlásilo i směrnici proti přepychu a plýtvání. Vrchnostenská čeleď musela podle tohoto nařízení konzumovat ryby (okouny a bělice), zvlášť pokud už bylo k obědu jiné klasické masa.
Poděbradské rybníkářství náleželo ve své době k nejdůležitějším v Čechách. To dokládá i pražská trhová rybní míra zvaná „džber poděbradský“.
Od roku 1764 se většina okolních rybníků začala vysušovat. V činěveském katastru zanikly vodní nádrže Hluzinka, Šarhánky nebo Šumbor. Rybník Zásadník dobu vysušování vodních nádrží přežil a v roce 1867 přešel koupí do majetku obce. Od té doby byl pronajímán prostřednictvím dražby.
K poslední velké úpravě této vodní nádrže došlo v letech 1975 – 1978 v souvislosti s přeložkou silnice I/32 za účelem obchvatu obce Činěves. Vodní nádrž Zásadík je od té doby menší a i její okolí se pronikavě změnilo.

Historie retenční nádrže

Retenční nádrž se nachází na pozemku, který byl původně používaný jako pastvina. Od 20. stoletní byl určený k plnění funkce lesa. Retenční nádrž je spojena s rybníkem Zásadník příkopem, který bude zajišťovat přepad přebytečné srážkové vody.
K největším úpravám nádrže došlo v letech 2007 – 2009. Tento projekt byl spolufinancován ze Státního fondu životního prostředí České republiky. Byly odstraněny dřeviny a jejich kořeny, došlo k vyhloubení tělesa nádrže, úpravě okolního terénu a výsadbě dřevin (olše) v pásu širokém přibližně 10 m.
Nádrž pojme 10.259 m3, maximální hloubka nepřesáhne 1,5 m.

Zarybnění:

• Amur bílý (Ctenopharyngodon idella)
• Candát obecný (Stizostedion lucioperca)
• Kapr obecný (Cyprinus carpio)
• Lín obecný (Tinca tinca)
• Sumec velký (Siluru glanis)
• Štika obecná (Esox lucius)
• Tolstolobik bílý (Arisichthys nobilis)
• Úhoř říční (Anguilla anguilla)

Rybník Zásasník je nedílnou součástí našeho katastrálního uspořádání a společně s přilehlou retenční nádrží tvoří celek, který bude sloužit dalším generacím.

Památník se sochou Panny Marie

Autorem myšlenky postavit v Činěvsi památník se sochou Panny Marie byl tehdejší místní děkan Jan Nepomuk Klein. V roce 1892 poslal na C.k. okresní hejtmanství v Poděbradech žádost o souhlas s umístěním památníku s obrazem Staroboleslavské matky, ochranného palladia národa českého. Klein sám vybral na veřejném prostranství obce stanoviště zamýšleného uměleckého díla a v žádosti uvedl, že skvělá ozdoba zdejší osady bude poblíž opatrovny dětí a obou školních budov v Činěvsi. Žádost dále obsahuje vyjádření, že realizace památníku proběhne pod dozorem akademického sochaře z odborné kamenosochařské školy v Hořicích a náklady na něho dosáhnou výše 1.800 – 2.000 zlatých. Během roku 1892 děkan Klein získal všechna žádaná povolení, tedy jak od hejtmanství, tak od obecního zastupitelstva, místní církevní rady a biskupství.

Návrhem a realizací památníku byl posléze pověřen profesor hořické školy Mořic Černil. Výsledná podoba díla vychází z Černíkových architektonických návrhů, jeho umělecké invence a z donátorských pokynů děkana Kleina. Ten vyjádřil požadavek, aby památník zdobily i reliéfy českých zemských patronů sv. Vojtěch, sv. Ludmily, sv. Prokopa a Blahoslavené Anežky. Sochař Černil vytvořil umělecké dílo z jemnozrnného pískovce hořického typu v letech 1892 – 1893 za velké účasti místního obyvatelstva včetně řady pozvaných hostů. Slavností akce předznamenala i další historické okamžiky obce. K uctění památky této události byla první červencová neděle zvolena jako datum pořádaní každoroční staročeské pouti v Činěvsi. Při svěcení památníku děkan Klein vyhlásil, že dílo předává místní obci. Ve svém vystoupení se pak starosta obce zavázal, že zastupitelé a občané ho přejímají navždy do své péče.

Památník Panny Marie zušlechťoval místní veřejné prostranství víc než 110 let, než obec přistoupila k jeho restaurování a konzervaci. V roce 2009 provedl uvedené zásahy Josef Červinka z Nymburka v součinnosti s Památkovým ústavem v Praze. Náklady na restaurování a konzervaci památníku dosáhly částky 90.270,- Kč, když deset procent ceny hradila obec Činěves a devadesát procent Středočeský kraj se sídlem v Praze.

Občané obce by měli respektovat i dřevěné oplocení, které obklopuje památník téměř po celou dobu jeho existence. Dřevo vkusně doplňuje přírodní ráz pískovce a zvyšuje celkový architektonický i umělecký dojem z památníku. Dřevěné ohrazení díla považujeme rovněž za hranici veřejného respektu, který by měli občané k památníku vyznávat.

Závěre lze pouze konstatovat skutečnosti, že jen velmi málo českých návsí se může něčím podobným chlubit.

Sepsáno kronikářem Františkem Sýkorou

Socha sv. Jana Nepomuckého

Dne 17. ledna 1866 se protokolárně obec zavázala postavit sochu sv. Jana Nepomuckého a po všechny časy ji udržovat. Z obecní kasy dáno na účel zřízení pomníku 520 zl., zbývající částka vybrána po vsi od obyvatel.

Socha zhotovena kamenickým mistrem Václavem Bydžovským v Novém Bydžově a slavnostně vysvěcena na Boží Tělo v roce 1866 knězem Františkem Šafránkem. Dotyčný v Činěvsi působil v letech 1854 – 1870.

Sepsáno kronikářem Františkem Sýkorou

Plastika Symbol míru

Podnět ke vzniku díla vyšel z řad členek místní organizace Českého svazu žen. Před rokem 1989 bylo toto společenství velmi vlivnou složkou organizací sdružujících se v tak zvané Národní frontě. V Činěvsi se k němu hlásilo k datu 31. Prosince 1973 devadesát dva členek. Funkci předsedkyně organizace zde tehdy vykonávala Božena Čejková (do konce roku 1974), která byla v období II. světové války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Při výborové schůzi žen dne 16. Září 1974 projednávaly přítomné členky činnost organizace v roce 1975. Jednání dominovalo téma, jak oslavit nadcházející 30. výročí osvobození státu sovětskou armádou. Právě na tomto jednání padl poprvé formální návrh postavit někde v místním parku pomníček symbolizující mírovou tématiku.

Další výborová schůze žen se uskutečnila 14. října 1974. To už za přítomnosti hosta – předsedy Místního národního výboru (MNV) v Činěvsi Františka Janečka. K tématu zde bylo konstatováno, že členka výboru J. Vančurová předběžně oslovila Český fond výtvarných umění (ČFVU), aby získala informaci, jak v záležitosti dále postupovat. Praktickým výstupem jednání pak byla dohoda, že MNV Činěves zašle fondu objednávku na zhotovení odlitku nebo plastiky pomníčku v ceně 15.000,- Kč až 20.000,- Kčs. Dne 16. října 1974 skutečně předseda Janeček odeslal dohodnutou objednávku za MNV a Český svaz žen. Objednávka na „Dílo“ směřovaná na podnik Českého fondu výtvarných umění požadovala předložení hospodářské smlouvy na plastiku nebo odlitek znázorňující symbol míru dle konzultace s komisí „Díla.“ Sdělení dále konstatovalo, že výtvarné dílo bude umístěno v parku u školy (tehdy ještě) ZDŠ, jsou zmíněny již uvedené finanční prostředky k úhradě díla. Je uvedeno požadované termínové plnění zakázky. V příloze byl fotograficky dokladován vzhled místního parku.

Ke dni 13. listopadu 1974 potom Dílo – podnik ČFVU potvrdil přijetí objednávky a určil termín jednání umělecké komise na 6. prosince 1974 v 10,50 hodin, místo klub Mánes, Praha 2. Ještě před tím, 25. listopadu 1974, se uskutečnila členská schůze žen, která vzala na vědomí dosavadní stav jednání ve věci uvedeného pomníčku a zároveň delegovala členky výboru k účasti na zasedání umělecké komise. K jednání do Prahy nakonec vyjely tři členky výboru žen, F. Janeček a předseda JZD 9. květen Činěves p. Stránský. Skupina místních vyslanců cestovala k jednání s velmi nepříjemným nedostatkem – k realizaci svých záměrů neměla dostatečné finanční prostředky. Komunikace s uměleckými kruhy tak byla komplikovaná. Za uvedenou finanční částku se realizace záměru nikdo nechtěl ujmout. Došlo až k průchodu osobních emocí a použití politických tlaků. Umělecká komise nakonec rozhodla, že plastika bude provedena v keramice, ve velikosti 1,6 metru včetně osazení. Investor zajistí ve vlastní režii realizaci podstavce pomníčku a přepravu plastiky na místo určení. Výtvarnou zakázkou byla pověřena Libuše Kurandová, narozená 17. listopadu 1924 v Hradci Králové, absolventka Uměleckoprůmyslové školy v Praze, průmyslová výtvarnice, keramička, designérka. Termín dokončení díla určila komise na duben 1975, hodnotu díla na částku 25.000,- Kčs včetně 6 % obchodní přirážky. Dále bylo dohodnuto, že v lednu 1975 přijede výtvarnice do Činěvse, kde budou upřesněny aspekty ve věci zakázky.

Dne 17. ledna 1975 výtvarnice skutečně do Činěvse přijela a místní šetření vyústilo v návrh, aby pomníček zosobnila plastika dítěte s holubicí a stanoviště bylo definitivně umístěno v parku před ZDŠ. Po dalších upřesňujících konzultacích, které vyústily v závěrečné určení všech parametrů pomníčku, je i stanoven jeho konečný název – plastika „Symbol míru.“

Takto dohodnuté detaily smlouvy potom ještě schválila umělecká komise ČFVU pro spolupráci architekta s výtvarníkem. Z usnesení umělecké komise pak čerpalo Dílo – podnik ČFVU, když dne 16. dubna 1975 odeslalo upřesňující znění uzavírané hospodářské smlouvy s MNV Činěves. Za investora smlouvu podepsal František Janeček a byla rovněž parafována novou předsedkyní žen Evou Knapovou.

Pro realizaci plastiky nestačila jen spolupráce MNV a umělecké obce, byl i nutný souhlas politických orgánů. K získání příznivého stanoviska odešla z Činěvse dne 24. dubna 1975 žádost o souhlas s odhalením plastiky adresovaná Okresnímu výboru KSČ. Pod textem žádosti byl připojen souhlas představitele Vesnické organizace KSČ Činěves a představitele Místního národního výboru Činěves. O záměru odhalit pomník informoval MNV Činěves i České ministerstvo kultury, oddělení státní propagace. V dalším zbývajícím čase k odhalení plastiky došlo k zřízení podstavce a k úpravě okolního parkového prostranství.

V sobotu 10. května 1975 se v Činěvsi uskutečnila akce nazvaná Mírová manifestace, v jejímž programu bylo i odhalení plastiky „Symbol míru.“ Pořad manifestace zahrnoval průvod obcí, kulturní program a večerní Májovou veselici (taneční zábavu) doprovázenou hudbou Osvětové besedy Libice nad Cidlinou.

V červnu, konkrétně 6. června 1975, proběhlo další jednání umělecké komise pro spolupráci architekta s výtvarníkem v klubu Mánes v Praze. Na programu zasedání bylo i hodnocení práce Libuše Kurandové ve vztahu k plastice realizované v Činěvsi. V písemném záznamu z tohoto zasedání se uvádí: „Umělecká komise na základě průkazné fotodokumentace posoudila a schválila realizaci plastiky „Symbol Míru“ v materiálu glazovaná keramika, velikost 160 cm. Komise předložené dílo schvaluje po stránce výtvarné, provedení i cenové a dává souhlas k fakturaci částky 25.000,- Kčs včetně 6 % obchodní přirážky.“ Ještě v červnu stejného roku pak Dílo – podnik ČFVU zaslal MNV Činěves fakturu za uvedenou zakázku. Úhrada byla provedena v součinnosti s JZD 9. květen Činěves.

Už poměrně brzy se ukázalo, že použitý materiál plastiky (glazovaná keramika) není příliš vhodný pro venkovní dlouhodobé použití. Dne 6. prosince 1978 předseda MNV Janeček žádá o posouzení stavu plastiky. Adresátem žádosti je Dílo – podnik ČFVU. V obsahu sdělení předseda konstatuje: „V loňském roce došlo k pomalému praskání hlavy dítěte, malou opravu provedla sama sochařka. V tomto roce praskliny nadále pokračují a zvětšují se.“ Dílo – podnik ČFVU odpovědělo dopisem ze dne 5. ledna 1979. Ve sdělení je uvedeno, že Libuše Kurandová přijede posoudit stav díla v první polovině ledna 1979. Vedlejší poznámka z pozdějšího období konstatuje, že sochařka Kurandová provedla opravu plastiky dne 11. dubna 1979.

Od této doby se stav pomníčku zhoršuje, do dnešní doby přežil jen díky zákrokům několika dobrodinců, například Josefa Boháčka. Jediná možná záchrana plastiky znamená cestu, kdy originál obec uloží do vhodného interiéru a na veřejné prostranství bude instalována kopie vyrobená z odolného materiálu. Výměna nebude samozřejmě zadarmo. Na druhé straně je skutečnost, že příběh plastiky „Symbol míru“ už je nedílnou součástí naší historie.

Den 20. Října 1984 byla v krajském periodiku Svoboda uveřejněna reportáž popisující životní příběh Boženy Čejkové z Činěvse. Mimo jiné je zde také uvedeno: „Z její iniciativy a za pomoci ostatních byla v Činěvsi před místní mateřskou školou odhalena socha děvčátka s mírovou holubicí v ruce. Když se jí sochařka ptala, jak by asi měla socha vypadat, ihned si vzpomněla na děvčátka z Ravensbrücku. Zvláště na jednu, malou Elisabeth. Dnes má tato soška její tvář. Její pohled je dětský, bezbranný, stejný jako dětí, které zahynuly v Ravensbrücku.“

Božena Čejková opustila tento svět 27. dubna 2007 (* 31. října 1918), sochařka Libuše Kurandová zemřela 24. prosince 1991.

Sepsáno kronikářem Františkem Sýkorou

Železná kříže

Podle činěveské školské kroniky (zapsal učitel Vosáhlo) byl v Činěvsi roku 1857 vztyčeny dva pomníky, jeden u kostela sv. Václava a druhý pod vsí mezi cestami, místo je později zváno U křížku.

Pomníky jsou stavebně zřízené podstavce, do kterých je zakotven železný kříž doplněný jednoduchým odlitkem J. Krista v ukřižované poloze.

Podle kroniky byly kříže vysvěceny 14. července 1857 místním knězem Františkem Šafránkem. Slavnosti se rovněž účastnil okresní hejtman z Poděbrad.

Sepsáno kronikářem Františkem Sýkorou